Tomáš Ervín Dombrovský je téměř deset let spojený s firmou LMC a o tématu práce ví snad všechno. Zajímalo nás, jaké postavení má pečovatelská profese, proč není brána jako prestižní a jak důležité je mít nastavené hodnoty a promítat je do své práce. To všechno totiž souvisí s projektem D.O.M.A., který usiluje o to, aby bylo dobře seniorům i těm, kteří o ně pečují.
Tomáši, jak je možné, že člověk, který pracuje jako pečovatel a stará se o seniory, bere v průměru 25 000 korun, když průměrná mzda v ČR je okolo 35 000?
Ta základní otázka je, co je vlastně pečovatelství za službu, jak jsou tyhle služby financované a potažmo, kdo je provozuje a jakým způsobem. Zatímco soukromému provozovateli, například supermarketu, se jeho byznys vyplácí a může si dovolit zvyšovat mzdy, tak pečovatelství a péče o staré nebo nemocné se v tomhle smyslu nijak nevyplácí. Nemluvě o tom, že když se rozhodneš pečovat doma, tak to už vůbec není bráno jako práce. Lidé to spíš vnímají, že se „flákáš doma“. Ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že to je neskutečný celodenní zápřah. Zhruba rok jsem se doma podílel na péči o babičku, která byla zcela upoutána na lůžku.
Péče o staré se nevyplácí, starat se o někoho doma je flákání. To není moc pozitivní obrázek o naší společnosti.
Tyhle naše postoje o nás hodně vypovídají. V podstatě tím říkáme, že staré, nemocné a potřebné vnímáme jako přítěž a jako něco, čeho se chceme zbavit a moc to nevidět. Proto v oboru nejsou peníze ani dobře zaplacení lidé. A pokud jsou lidé špatně zaplacení, může se stát, že nedokážou pokrýt ani svoje základní potřeby a v takové chvíli je zásadně ovlivněno naprosto všechno v tvém životě. I to, jak se cítíš v práci a jak k ní přistupuješ.
Také v projektu D.O.M.A. vnímám přímou souvislost mezi tím, jak je pečovatel spokojený a jak ke své práci přistupuje. Neumíme tyto lidi adekvátně ocenit, ale očekáváme nekonečnou trpělivost, laskavost a empatii. Je to jako kruh. Kudy z něj ven?
ČJedna věc, která to stoprocentně v nějakém horizontu vyřeší, je stárnutí. Brutálně rychle stárneme a zvýšená potřeba pečovatelských služeb bude tlačit nejen na jejich rozšiřování, ale také na jejich zkvalitňování. A i když byl covidový rok určitý zásek co se prosperity týče, tak pořád platí, že jsme stále bohatší. To znamená, že snáze zabezpečíme základní životní potřeby, a ještě máme prostor na investice. Lidé budou ochotni za služby víc platit a bude vznikat větší poptávka a zároveň stát bude muset do téhle oblasti víc investovat. Ale my samozřejmě nemůžeme čekat na dobu, než budeme mít násobky klientů a nefunkční služby k tomu. Musíme se na tu situaci připravovat už nyní. Třeba i tím, že se odstraní případné legislativní brzdy a segment se víc otevře soukromým provozovatelům. Podobně jako tomu bylo třeba u školek, kde si dnes člověk může vybrat z mixu státních i soukromých provozovatelů a je to v podstatě veřejná soutěž.
Není zároveň nutné i to, aby se lidé více zajímali o stárnutí jako takové a pochopili, že není přítěží, ale hodnotou?
Rozhodně. A musí to jít ruku v ruce. Pokud chceme jako společnost nějak vyzrát, posunout se, musíme začít vnímat staré, nemocné a potřebné jako stále platnou součást naší společnosti. Každý lidský život má svou cenu a dokud člověk žije, je potřeba se o něj postarat.
Tím se dostáváme k tématu hodnot. My v projektu D.O.M.A. říkáme, že se snažíme o to, aby bylo dobře seniorům i těm, kteří o ně pečují. Když není spokojený pečovatel, nemůže být spokojený klient. A hodnoty jsou jedním z bodů, kde kvalitní a důstojná péče a podmínky pro ni začínají. Vidíš tam i Ty nějakou souvislost?
Určitě ano. Tam, kde nefungují hodnoty a kultura, bují mocenské prostředí a sociálně-patologické jevy jako třeba šikana. A té je skutečně nejvíc právě v pomáhajících profesích. A druhá zásadní věc je, jak moc se zaměstnanci cítí být součástí toho, co se v zařízení děje a jak velký prostor mají to ovlivnit. Já vždycky radím jednu základní věc, a to je vtáhnout lidi do řešení provozních záležitostí. V našich průzkumech je krásně vidět, že tam, kde mají lidé prostor vzít zodpovědnost do vlastních rukou, tak se přirozeně více angažují a ta pracoviště lépe prospívají. Platí to i u pečovatelů. Když ví, že mohou kdykoliv přijít za vedením s tím, že něco skřípe a navrhnout řešení a vedení s nimi bude vést dialog a naslouchat jim, tak se pečovatelé budou přirozeně snažit své pracovní prostředí a potažmo péči zlepšovat. Zkrátka chcete-li angažované lidi, dejte jim prostor se angažovat.
Foto: Václav Jedička