Profesionální pečující jsou neudržitelně přetížení a nedostatečně finančně ohodnocení

• JAK DOSÁHNOUT TOHO, ABY SE PROFESIONÁLNÍ PEČUJÍCÍ VE SVÉ PROFESI CÍTILI DOBŘE?
• JAK PŘEDEJÍT VYSOKÉ FLUKTUACI A NEDOSTATKU PEČUJÍCÍCH?
• JAK ZAJISTIT, ABY PROFESIONÁLNÍ PEČUJÍCÍ ZŮSTÁVALI VE SVÉ PROFESI CO NEJDÉLE A NETRPĚLO JEJICHFYZICKÉ A PSYCHICKÉ ZDRAVÍ?

Nejen o tom mluvila Klára Laurenčíková společně se zaměstnanci domova pro seniory Novovysočanská v Praze, ale také s týmem MILY. Většina pečujících mluví o tom, že profesionální péči chápou jako něco, co si je v životě našlo a dává jim smysl. „Já to tady někde mám, prostě to tam bylo,“ říká Milena. Marta přišla do zařízení pro seniory se svou tchýní, aby tam nebyla sama: „Měla Alzheimerovu nemoc a potřebovala péči 24 hodin denně, ale nikam nechtěla jít. Tak jsem si udělala kurz pracovníka v sociálních službách a šly jsme spolu. I když po dvou letech zemřela, já jsem už v práci zůstala, pohltilo mě to.“

Největší motivátor a vzpruha je zpětná vazba od klienta

„Smích léčí, to je fajn, když ty lidi rozesmějete,“ říká Karel. Na tom se shoduje celý tým. „Krásný je když někdo řekne: Já jsem tady doma,“ myslí si Mirka. Pečující si ale považují i vztahů s klienty, kteří měli nástup do domova komplikovanější. „Když vám někdo řekne, že je rád, že sem šel, i když nechtěl, nevěděl, do čeho jde, to je opravdová vzpruha,“ doplňuje Jarmila. „Někdy je klient nevrlý, protože je nešťastný. Nechce tu být, je třeba upoutaný na lůžko. Tam to může trochu skřípat, ale o to víc si pak cením zpětné vazby od něj. Dokážu se vyrovnat s tím, že se nechová příjemně,“ tvrdí Ivana.

Alfa a omega je vstřícné a otevřené vedení a dobrý kolektiv

Zaměstnanci se shodují, že kolektiv a atmosféra v něm hraje klíčovou roli. „Ráno jdete s chutí do práce. Třeba vás bolí záda, nohy, ale chcete jít, ta motivace je silná,“ říká Ivana. Tým pečujících dokonce přichází do práce dřív, protože se těší na společnou ranní chvilku, kdy je čas na probrání všeho podstatného. Jak říká Jarmila: „Manžel mi vždycky ráno říká: Proč tam chodíš tak brzo?“ Zároveň si pečující uvědomují, že dobrá atmosféra v týmu není samozřejmost: „Kdyby byla nějaká třecí plocha, člověk to řeší tak, že si najde něco jiného, pro klid duše,“ potvrzuje jedna z účastnic diskuze.

Jako důležitou pečující vnímají i vstřícnost, respekt a důvěru směrem od vedení „Paní ředitelka mi neřekne ne, když mám námět na zlepšení. Může se stát, že to neklapne, ale vyzkouší se to,“ pochvaluje si Jarmila, která v domově pracuje jako aktivizační pracovnice.

Možnost, dál se vzdělávat, posiluje motivaci

Možnost se v oboru dál vzdělávat vítají všichni účastníci diskuze, shodují se na tom, že některé kurzy se vyplatí absolvovat i opakovaně. Paliativní péče, přístup k lidem s demencí, sebepéče, bazální stimulace nebo třeba vyslovení posledního přání –⁠ tyto i další kurzy chápou pečující jako velmi nápomocné a to nejen ve své profesi. „Dává mi to hodně i do soukromého života. Je neskutečné, kolik se toho člověk naučí,“ říká Milena. „Mně kurz bazální stimulace přímo pomohl s jednou klientkou, za ten kurz jsem vyloženě vděčná a šla bych klidně znova,“ potvrzuje jedna z účastnic. Na náš dotaz, jestli je možné nové vědomosti a dovednosti uplatnit přímo v praxi, odpovídá jedna z pečujících rázně „Já si to dělám po vlastní linii. Co mi ten kurz dá, to uplatním.“ Je třeba dodat, že ne v každém zařízení je takový přístup možný. Z předešlých rozhovorů s profesionálními pečujícími víme, že reakce lidí v týmu mohou být demotivující. Někteří jednoduše nesnesou velké „novoty“.

Finanční ohodnocení je nedostatečné

Na peníze narážíme během hovoru hned několikrát. Na tom, že profesionální pečující jsou finančně podhodnocení se shodují všichni. „Navýšit odměnu je priorita, je potřeba přidat 5, spíš 10 tisíc. Pohybujeme se v rozmezí 27–31 tisíc hrubého a na to ještě dosáhne málokdo,“ říká jedna z účastnic. „Kamarádka, která pracuje jako sekretářka, má vyšší plat, skladník má taky víc. To je tak demotivující… V Lidlu mají víc určitě,“ potvrzuje další. Opět se ukazuje, že přestože hrají finance důležitou roli, práci kvůli nim pečující zatím měnit nehodlají. „Neměnila bych, nešla bych za pokladnu, byla bych tam nešťastná, ale víc než pochvalu bych teď ocenila přidat na penězích“, říká pečovatelka. Další z nich odpovídá výmluvně: „Já budu nešťastná v důchodu, z čeho se mi má počítat?“

Společnost nevnímá, jak komplexní dovednosti pečující profese vyžaduje

Několikrát během rozhovorů mluvíme o tom, jaké dovednosti musí zvládat profesionální pečující při práci se seniory. Poskytují psychologickou podporu, starají se o hygienu, stravování, ošetřují, zařizují program činností a celou tu dobu by měli být také empatičtí a vřelí. Práce je velmi náročná fyzicky i psychicky. Shodujeme se, že společnost si tuto komplexitu zatím neuvědomuje a je potřeba to změnit, například prostřednictvím komunikace. „Zájemci o práci často odchází ještě ve zkušební době, třeba i po týdnu s tím, že je tu podle nich strašně moc práce. Je potřeba představit naši práci, těch složek je opravdu hodně,“ říká jedna z účastnic.

Přetížení profesionálních pečujících způsobuje další systémové problémy

Lidí v pečující profesi je nedostatek. To je vůbec nejpalčivější problém, který postihuje samotné profesionální pečující, ale také přímo klienty, jejich rodiny i vedení zařízení. Vinou nedostatku lidí v oboru jsou profesionální pečující dlouhodobě přetížení. I běžný provoz nebo snaha o jakoukoli systémovou změnu se pak jeví jako komplikace, která nastavené procesy ještě zatíží. Stačí se blíže podívat na následující tři problémy, které vyplynuly z přetížení profesionálních pečujících:

▶ 1. Administrativa je vnímaná jako zbytečná zátěž
„Než napíšu 4 listy A4 o tom, jak se paní zhoršila, je pro mě mnohem důležitější, být s ní u lůžka. Tomu člověku jsou papíry k ničemu,“ zahajuje diskusi o „papírování“ Ivana. Její kolegyně vzápětí dodává, že aby se dobře postarala o klienty, nezřídka řeší administrativu mimo pracovní dobu. „Zápisy dodělávám, když jedu s klientem na doprovod k lékaři. Když nemám tuto možnost, tak je píšu po pracovní době, třeba v tramvaji, a to není dobře.“ Nabízí se tak návrh, zcela minimalizovat nebo technologicky automatizovat administrativu, pokud není dostatek zaměstnanců. Zcela vynechat ji přirozeně nejde, je potřebná nejen při předávání směn.

▶ 2. Malá otevřenost vůči flexibilnějším typům úvazků
Není to poprvé, co od pečujících slyšíme, že jsou spokojení s dvanácti hodinovým směnným provozem a změnu si v tomto ohledu nepřejí. „Já jsem pracovala od pondělí do pátku, ale mně to opravdu maximálně vyhovuje, ty 12tky. Člověk si může udělat volno i mimo víkend.“ Jejich fyzickou náročnost však potvrzuje jedna z účastnic. „Léta jsem dělala ve směnném provozu, kvůli páteři jsme to musela změnit a chodím na 8h směny.“

Neúnosnost současného nastavení směn jsme přitom řešili na předchozím kulatém stole Jiskříme se studentkami a studentem oboru Ošetřovatelství. Často zmiňovali, že 12h směny jsou pro ně neúnosné a jsou i důvodem, proč by v profesi nemohli pokračovat. Ačkoliv je to výzva pro vedení jednotlivých zařízení, umíme si představit co největší flexibilitu směn, díky které mohou získat zájem o práci profesionálních pečujících i lidé, pro který je současný systém 12h směn nemožný, např. rodiče menších dětí nebo uchazeči, kteří by rádi s touto profesí začali ve zralém věku a potřebují si na její náročnost teprve zvyknout. Díky tomu se přetíženým pečujícím může značně ulevit. Jak zmínila Klára Laurenčíková, i v rámci učitelského oboru je připraveno nastoupit mnoho lidí, například z byznysu. Učení však chtějí věnovat jen polovinu úvazku, druhou pak dosavadní kariéře. Teprve ve chvíli, kdy podobné požadavky budeme vnímat jako legitimní, o práci pečujících mohou získat zájem i lidé, pro které je teď z časových důvodů nemožná.

▶ 3. Praxe studentů vyvolávají frustraci
Studenti jsou lidé, kteří by jednou měli stávající pečující v jejich službě doplnit, v budoucnu zastoupit a to ideálně v kvalitě, která se díky novým poznatkům zlepšuje. Aby se tak mohlo stát, potřebná je kvalitní praxe studentů a také dostatečná příprava ze školy. Z praxe by měl student odejít posílený, sebevědomý a se zkušenostmi a dovednostmi, o které se v další práci může opřít. Je to snad právě vinou přetížení stávajících pečujících, že praxe neprobíhají podle představ ani jedné ze stran. Zatímco studenti si stěžovali na demotivovanost stávajících pečujících a nerovnoměrnost kvality praxí, pečující vnímají jako problém nedostatečnou připravenost studentů: „Často teoretizují, jak se co má dělat, a když je pošleme za klientem, ani se nepředstaví, nepozdraví,“ tvrdí jedna z účastnic. „Jsou nepřipravení. Já si ty studenty vedu opravdu jako pětileté děti, ukazuju jim, že tady se zaklepe a tady se pozdraví, ale že se NAHLAS pozdraví,“ doplňuje další z účastnic.

Hned se nabízí otázka, proč má být se studentem zacházeno jako s dítětem, pokud jde de facto o budoucího kolegu stávajících pečujících. „Studenti mohou být tak trochu semletí tím, co prožili ve škole nebo v rodině, mívají strachy, obavy. Praxe jim má pomoct tyto strachy rozehnat a posílit je, připravit je, dodat jim sebevědomí,“ tvrdí Klára Laurenčíková a Simona Bagarová doplňuje: „Ověřili jsme si, že studenti si tento obor vybírají, protože se mu skutečně chtějí věnovat, ale nakonec je realita často odradí, protože naráží na vyhořelé lidi, systém a nedostatečnou podporu.“ Dostáváme se tak znovu k problému, jak lze poskytnout oporu jinému, pokud ji člověk nemá dost sám pro sebe. „Pro nás je to vysilující, vysvětlím jim to, jak to mají dělat, odejdu, podívám se jak jim to jde a zjistím, že jim to nejde. Tak radši studenty stáhnu a jdeme dělat něco jiného.“ Jak se tedy ukazuje, obrovskou výzvou je, navrhnout praxe tak, aby nevyčerpávaly už tak přetížené pečující a naopak posílily studenty a daly jim potřebné dovednosti. 

Co tedy můžeme změnit?

Jak výše zmíněné problémy řešit? Shrňme si, co by mohlo pomoci.
 

1.  Navýšení platů tak, aby odpovídaly náročnosti pečovatelské profese a obstály v porovnání s ostatními profesemi na pracovním trhu

2.  Zavedení flexibilních pracovních úvazků, které mohou k profesi přilákat nové zaměstnance

3.  Průběžné benefity, které kompenzují vysokou fyzickou zátěž, případně benefit formou sabatiklu pro načerpání nových sil nebo možnost seberozvoje

4.  Rozvoj systému studentských praxí tak, aby motivoval studenty a přitom nevyčerpával pečující

5.  Snížení byrokratické zátěže a zjednodušení administrativních procesů

6.  Osvěta společnosti, která zdůrazní jak komplexní pečovatelská profese je

7. Reforma školství s důrazem na prestiž profese a týmovou spolupráci v praxi

***

Pokud chceme vlídné, empatické a profesionální pečující, kteří se o naše blízké starají více než můžeme a dokážeme my sami, musíme pro tuto profesi zlepšit pracovní podmínky.

Děkujeme, že jiskříte s námi.