Nejsme myčky, krmičky a uklízečky. Společnost nemá přehled o tom, jak komplexní naše práce je, shodují se pečující

Terénní péče se přizpůsobí klientovi, v zařízení se přizpůsobuje klient

Stejně jako u předchozích diskuzí s pečujícími shrnujeme, proč si vybrali svou práci. Zpětná vazba od klientů a možnost vidět okamžité výsledky svojí práce hraje znovu prim. Důležitá se ale jeví právě podoba péče, která v případě RUAH probíhá v terénu, přímo u klientů doma. To pomáhá pečujícím nejen s motivací. „Dává mi to smysl, lidé jsou v domácím prostředí a jsou tam hrozně rádi,“ říká Lída. Hned několikrát během diskuze také porovnáváme terénní péči s tou pobytovou. „Dřív jsem pracovala v domově a i když jsme se snažili, nemohli jsme dát klientům dost času. Někdo na nás promluvil, ale my jsme museli hned letět dál. Teď opravdu děláme laskavou domácí péči“. Roli hraje třeba i možnost, věnovat se péči po svém. „Působí na mě dobře, že kolem sebe nemám kolegyně, které by mě tlačily dělat věci rychleji nebo jinak, můžu se přizpůsobit klientovi, ne kolegyním a jejich představám,“ doplňuje Vendula. Terénní péče navíc podle pečujících posiluje respekt vůči zvykům a režimu klientů. „Když jsme u někoho, tak se chováme jako na návštěvě. Ze začátku tam chodím po špičkách a postupně se stávám součástí domácnosti klienta.“ doplňuje jedna z účastnic.

Co naopak pečujícím v terénních sociálních službách chybí, je zázemí, kdy se napříč kolektivem shodují, že jim chybí prostory, kam se člověk může uchýlit ať už o samotě nebo společně. Jedna z účastnic pak zmiňuje auto, které jí zázemí nahrazuje. Je také mnohem náročnější dosáhnout toho, aby se tým pravidelně scházel, protože většina jeho členů tráví pracovní čas v terénu.

Definice pečovatelské profese už nesmí být jen „to bych dělat nemoh“

Stejně jako v případě diskuze s pečujícími z domova pro seniory Novovysočanská, hned několikrát narážíme na to, jak nedostatečně je definovaná a komunikovaná pečující profese ve společnosti i v médiích. Popsala to třeba Katka: „Je těžké vysvětlit lidem, co dělám. Začnu a vidím že ten člověk se nechytá. Většinou řekne: To bych dělat nemoh’. Ta profese je často vnímaná jako něco strašného.“ Potvrzuje to i Marta: „Často to nechápou ani rodiny klientů. Bývá těžké jim vysvětlit, co všechno od nás můžou chtít. Je toho přitom opravdu hodně.“ Zklamání v tomto směru zažívají pečující i přímo od klientů. „Když jsem nastoupila, jedna klientka nás nazývala mycí službou. To mi připadalo jako dehonestace naší práce,“ říká jedna z pečujících. Znovu se ukazuje, že pečující někdy postrádají i jen základní respekt a uznání svojí práce. Když přijde opravdové ocenění, působí to pak mezi pečujícími nečekaně a překvapivě. „Bylo krásné, když nám jedno květinářství poslalo květiny. Bylo vidět, že si naší práce někdo váží, to nás opravdu všechny nakoplo.“ Zatímco podobná gesta jsou, třeba v případě lékařské profese, standard, květiny pro pečující způsobily překvapení a upřímnou radost. Padlo i přání, aby za pečující někdo mluvil a vyjadřoval jejich potřeby, přání a problémy: „O učitelích slyšíte, o zdravotnících, o restauratérech, ale kdo mluví o nás veřejně?“, uvedla jedna z pečujících.

Technologie práci usnadní, i když je proces jejich zavedení bolestný

V péči jde o čas. Zvlášť v situaci, kdy většina zařízení a služeb funguje při nedostatku personálu a veškeré finance se přepočítávají na čas strávený přímou či nepřímou péčí o klienty. Zařízení se tak přirozeně snaží o co největší efektivitu a s tím mohou pomoci technologie. I když třeba právě RUAH administrativu podle vlastních slov tlačí na nutné minimum, stále je to věc, která pečující zatěžuje. “V terénu potřebujeme používat technologie, aby se kvůli administrativě nemuselo jezdit k počítači. Plánujeme zavést tablety. Je potřeba mít možnost administrativu vyřídit odkudkoli a kdykoli, i když proces zavádění bude náročný” říká ředitelka RUAH, Marta.

Peníze? Dělat profesionálního pečujícího si dnes nemůže dovolit každý

Téma peněz je stálicí každé z diskuzí Jiskříme. Není divu, průměrný plat pečujících se pohybuje kolem 21 – 25 tisíc hrubého. „Je to smutné. Jednou jsem si uvědomila, v jakých oborech se vydělávají peníze a bylo mi z toho do pláče,“ říká Vendula. Řešíme, že v drtivé většině jsou na pozicích profesionálních pečujících ženy, ty se ale často mohou spolehnout na příjem manžela. S nadsázkou lze tedy říct, že práci na pozici pečujícího si nemůže dovolit každý. Takový systém není dlouhodobě udržitelný. Podfinancování je problém napříč celým oborem sociální práce a sociálních služeb. „Mám magisterský titul, mám vystudovanou sociální práci, vím kolik berou vysokoškoláci. I známí, co mají jen maturitu, nenesou odpovědnost, nemají tým 15 lidí, mají mnohem víc peněz než já,“ říká jedna ze zaměstnankyň. „I jako ředitelka bereš mnohem míň peněz, než by se slušelo, “ potvrzuje Marta.

Mezi zdravotní a sociální péčí je zbytečně velká propast

Vinou omezeného propojení zdravotní a sociální péče bývají pečující svědky až absurdních situací, které komplikují život všem zúčastněným a plýtvají silami lidí i penězi. „Pečující například umí převázat dekubity, ale nesmí to udělat. Přijet tedy musí jiná služba. Znova se tak platí auto, cesta, je to neefektivní, nedává to smysl,“ říká Marta. Ta si navíc i stěžuje na rozdílné podmínky v oborech. „Zdravotníci bývají upřednostňováni a pečující jsou jako ti šmudlové, někde na chvostě.“ Potvrzuje to i její kolegyně. „Pracovala jsem na lůžkovém oddělení a ten rozkol mezi zdravotním a sociálním týmem je obrovský. Málokde jde o partnerské nastavení péče ve smyslu, že pečujeme všichni ale každý jinak. Je tam opravdu obrovská propast.“

Vrátit péči pečujícím

Fyzickou i psychickou náročnost profese během diskuze přetřásáme hned několikrát. „Většina pracovníků v sociálních službách se rekrutuje z těch, kteří mají sami složitou situaci a je potřeba, aby bylo pečováno také o ně. Sami si tu péči nezaplatí,“ říká Vendula. Potvrzuje to její kolegyně: „Bylo by fajn jednou za půl roku udělat pro tým wellness. Potkat se, sdílet, odpočinout si. Nechat si vrátit tu péči,“ a další z pečujících doplňuje „Aby někdo namasíroval ty záda i nám.” V situaci, kdy například policisté nebo hasiči dostávají po odpracovaných letech rentu nebo volno pro odpočinek a osobní rozvoj, se to jeví jako nutné minimum.

Systém myslí na klienty, ne na pečující

Jedním z problémů, na které jsme během diskuze narazili je i fakt, že při vykazování pečovatelské práce prakticky neexistuje možnost počítat s časem na vedení a ošetření týmu nebo péči o vztahy v práci. Marta to popisuje: „Péče o lidi v týmu je nedostatečná. Potřebujeme management, který vede lidi, ale přitom to nemůžeme nijak vykázat, všechno se převádí na hodiny strávené u klientů.“ Katka jakožto vedoucí souhlasí: „Práce s týmem je potřebná, všechny benefity nejsou jen o penězích. Dobrá atmosféra v týmu je důležitá, ale veškerá pozornost se věnuje klientům.Abychom se mohli dobře starat o klienty, musíme pečovat o své zaměstnance.“ S tím plně souzníme. Na této myšlence nakonec stojí i náš program D.O.M.A., se kterým se snažíme pro pečující vytvářet takové pracovní prostředí, aby mohli svou spokojenost předávat klientům.

Co tedy můžeme změnit?

Jaká jsou naše doporučení na základě 3. diskuze Jiskříme?

1.  Terénní pečující potřebují mít zázemí a možnost se setkávat a budovat vztahy v týmu

2.  Rozšířit povědomí o náročnosti a potřebnosti pečující profese

3. Pravidelně zajišťovat péči pečujícím – wellness pobyty, lázně, sabatikl

4.  Vyšší plat za pečovatelskou profesi a zavedení speciálních odměn jako je například rentazátěže a zjednodušení administrativních procesů

5.  Odstranit bariéry mezi zdravotním a sociálním systémem, zjednodušit procesy a umožnit pracovníkům v sociálních službách dělat základní zdravotní úkony se souhlasem rodiny

6.  Nastavit systém tak, aby kromě péče o klienty zohledňoval i nutnost péče o zaměstnance

***

Pokud chceme vlídné, empatické a profesionální pečující, kteří se o naše blízké starají více než můžeme a dokážeme my sami, musíme pro tuto profesi zlepšit pracovní podmínky.

Děkujeme, že jiskříte s námi.