S Klárou Laurenčíkovou, facilitátorkou našich setkání s pečovateli, jsme se bavili o tom, co mohou tyto diskuze ovlivnit, jaký dopad mohou mít na podmínky pro výkon pečovatelské profese a jak důležité je se tématu důstojného stáří kontinuálně věnovat.
Kláro, proč jsi kývla na nabídku připravit a následně i facilitovat s MILOU kulaté stoly, které hledají odpověď na otázku: „Jak zlepšit podmínky pro výkon pečovatelské profese?“
Proto, že mám ráda tvoji práci a to co s MILOU děláš je mi sympatické a dává mi to velký smysl. Zároveň věřím, že každý člověk má právo žít svůj život co nejvíc podle svých přání a potřeb až do konce. Proto nám má záležet na lidské důstojnosti vždy, u všech a ve všech fázích života. To, co s MILOU děláte, jednoznačně přispívá k tomu, aby tohle právo nezůstalo jen v rovině deklarací. A to je něco, na čem se budu ráda podílet.
Máme za sebou tři z osmi plánovaných setkání. Jedno se studenty a dvě s profesionálními pečujícími. Překvapilo tě na těchto diskuzích s bezmála třiceti lidmi z oboru pečovatelství něco?
Obrovsky mile mě překvapilo, až dojalo, jak na všech třech dosavadních setkáních byla cítit hluboká a upřímná motivace dobře sloužit, v dobrém slova smyslu, klientům a velká radost když se práce daří a klienti jsou spokojení. A překvapila mě až určitá plachost v rozletu směrem k vizím o tom, jak bychom jako pečovatelé mohli být v budoucnu zaplaceni nebo jak by měly vypadat pracovní podmínky, aby se nám pracovalo s větší lehkostí a mohli jsme v té práci vydržet spoustu let. Jako by bylo neskromné nebo drzé přát si pro sebe víc, protože podmínky už jsou nějak nastavené a my to v nich musíme zvládnout a vydržet. Přitom téma sebepéče rezonovalo úplně u všech. Třeba chuť odjet spolu jako tým jednou za rok na víkend do hezkého prostředí a dopřát si tam masáž. To jsem vnímala jako hodnotu, která vystupovala hodně výrazně. Bohužel je to ale hodnota, na kterou často nezbývá čas, zdroje a možná ani příležitost o tom nahlas mluvit. Což je škoda, protože kvalitní vztahy a péče o sebe jsou něco, o co všichni stojíme a když nám k tomu někdo vytvoří prostor, umíme si o podporu i říct.
Za jak reálné považuješ to, že se podmínky pro výkon pečovatelské profese podaří skutečně zlepšit?
Moje celoživotní nastavení je, že ráda vytvářím vize změny. A 100% věřím, že když se dost lidí spojí a mají čistou a upřímnou motivaci zlepšit něco nejen pro sebe, ale i pro ostatní, tak je to možné. Čím víc se nás o tohle téma bude zajímat, tím dřív se může změna stát.
Je něco, co pro zlepšení podmínek pro pečující a v důsledku i pro zlepšení péče o seniory, může udělat každý z nás, i když třeba nepracuje v oboru?
Myslím, že každý z nás se může a především má o tohle téma zajímat dřív, než se ho osobně dotkne. Je důležité zajímat se o to, jak je potřebná pomoc a podpora dostupná, zda je dostupná všem a pokud ne, tak proč. Máme se zabývat tím, v jakých podmínkách pečující pracují, protože jsou to mimochodem právě oni, kteří se budou starat o nás. Tenhle lidský zájem je nezbytnou podmínkou pro to, aby se systém zkvalitňoval, změny se děly tady a teď a nečekali jsme na ně dlouho.
Klára Laurenčíková
je speciální pedagožka, která vede Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání, zasadila se o zrušení kojeneckých ústavů v České republice a je předsedkyní Vládního výboru pro práva dítěte i členkou Rady vlády pro lidská práva. V roce 2019 byla Nadací Olgy Havlové oceněna za prosazování kvality a otevřenosti vzdělávacích systémů a za aktivitu v oblasti transformace systému péče o ohrožené děti.
Foto: Michal Hančovský